rozumíte Bernardovi Fowlerovi. Celá léta jste ho potěšili. Nicméně jste tomu nikdy nepochopili.

Fowler zpíval zpět na Rolling Stones po dobu třetiny století, stejně jako „Inside Out“, on interpretuje držení klasiky (sympatie s ďáblem, tajné utajení noci) a také pro hlubší škrty (všechny Metoda dolů, by měla být peklo), z celého rozpětí těch třiceti let jako jazz i výstavy mluveného slova.

Někdy to funguje neuvěřitelně dobře. Jako „Time Wait On Nine“, kde Fowler kombinuje melodii kamenů s sourozenci komor (ahem) nestárnoucí psychedelickou klasiku „Time“. extrémně cool. Jindy, jako „musí být peklo“, je to jako kázání. Ať už je to mnohem častěji než ne, funguje to – a poskytuje možnost skutečně pochopit texty (Mick Jagger není pro jeho vyhlášení chápán).

Toto album nemusí být pro každého – ale určitě je to pro mě. Jsem fanoušek Diehard Stones – jakmile jsem je slyšel, neměl jsem pro Beatles žádné využití – a mohu vám říci, že jsem nikdy neslyšel jejich práci, jako je tato, jako je tato.